Je něco špatně?
Životem proplouvám a zároveň se ptám...
živote, co je na mě špatně? Jsem špatná osobnost? žádná osobnost? Nebo je něco špatně jinde?
Rodina znamená pro mě to, co pro člověka vzduch a voda... je nepostradatelná a miluji ji a vím, že i ona mne... Ale proč si někdy připadám jako prostředník vyřizující tohle támhle? Je to snad tím, že jsem nejstarší potomek, po kterém se chce ta tvrdost a zodpovědnost? Ale snad i já mám city a potřebuji se vypovídat... vím, že mne vyslechnou, ale odpovědí jinak než chci... Stejně bych je nevyměnila !
Láska je pro mě ta nejkrásnější věc propojující dvě duše. Miluji a cítím lásku! A vím, že je to i naopak... Ale proč jsem považována za toho nejhoršího? Proč i po všem zlém skončeném, se musí další zlo vynořovat i když mě už ani hádky nelákají? Jsem ctěna ? Jsem vážená ? Jsem milována a stále obdivována? Jsem milována...
Přátelé? Ne... jen kamarádi... Přátelství je pochopení, přátelství je opora, důvěra a nezklamání... Jenže já nemám pravé pochopení... Mě nikdo pořádně nerozumí... nebo spíše nechce rozumět, či já vím.... Mám tvář, ale není to jen maska? Jenže, ukázat pravou tvář znamená nepochopení ostatních... Pravý přítel postrádán...
Cítím se tak sama? Nebo jen to jen neexistenční věc, kterou vidím jako existující...?
Nechci, aby má duše putovala jako neduše...